Skřítek Brokol

17. října 2007 v 18:51 | Návštěvníci blogu |  Váš příběh - Skřítek Brokol
a samém okraji města stojí opuštěný starý dům. Patřila k němu kdysi velká a krásná zahrada.Stejně jako dům, tehdy výstavní vila plná života i zahrada byla plná růží, květin a záhonů se zeleninou. I ona byla plná života ale to všechno je pryč. Jen na úplném konci zahrady, mezi trním zplanělých růží zůstala jedna přerostlá brokolice. V koruně té brokolice si někdo postavil bydlení. Neuvěříte, když vám řeknu, že to je skřítek. Skřítek Brokol.
Jednou večer, to už se Brokol ukládal ke spánku, ozval se v koutě zahrady nějaký neznámý šramot, dupání a funění. Brokol opatrně vylezl z pelíšku a vykoukl z okna, aby zjistil, co se to tam děje za neplechu. Dírou v plotě se hrnul do zahrady velký tlustý ježek, za ním paní ježková a nakonec dvě malá ježčata. "Co tu asi chtějí?" pomyslel si s obavami Brokol. Měl strach se ukázat, bydlel v domečku slám a ježků byla přesila. "Co když mě přepadnou? A okradou?" V zelené hlavičce se mu honily děsivé představy, co všechno by mu ježci mohli udělat. ježci mezitím došli k lískovému keři a zastavili se. Něco si mezi sebou povídali. Potom zalezli do spadaného listí a suché trávy a ztichli. Brokol usoudil, že nejspíš usnuli. Na zelené pyžamko si natáhl plášť a opatrně vyšel z domečku. Zahrada voněla večerní rosou, měsíc bledou září osvětloval trávník, pod lískou byl klid....
a teď může pokračovat někdo další :)))
Najednou se ozvala rána, buch. Brokol sebou cukl a nakrčil čelo, opatrně odhrnul záclonku a podíval se ven. Nic nebylo vidět jen nedaleko domečku se ještě kutálel lískový oříšek. "Aha", pomyslel si skřítek "to víla Lísečka asi dělá doma pořádek. Měl bych se za ní také někdy skočit podívat. Už je dost stará, tak zda něco nepotřebuje. Nebo snad, není nemocná?" Ale blíží se noc a jemu se chce tolik spát...
Šupl si do postýlky a přikryl se peřinou tak, že mu jen očka vykukovala a za chvíli už pochrupoval. Brokol je ještě dítě ve světě skřítků. Nemá žádné zkušenosti , neumí používat žádná kouzla a čáry. Neměl se to od koho naučit, oba rodiče zahynuli při kácení nedalekého lesa. Nešťastně se připletli pod padající strom a tak zůstal malý Brokol na tomto světě sám. Měl ale přece jen kapičku štěstí. Když mu bylo ouvej, postarala se o něj víla Lísečka. Jenže svět víl a svět skřítků je přece jen poněkud odlišný. Nemůže ho naučit to, co mají umět skřítci a také už je hodně stará, nedávno jí bylo 350 let.
Malému Brokolovi se zdál zvláštní sen. Viděl sám sebe uprostřed velké rozkvetlé zahrady, houpal se na zvonkách a něco vesele volal na ostatní skřítky. Ano, byly tu desítky dalších skřítků a on byl mezi nimi šťastný.
Brokol se probudil. Byla ještě tma, ale on už spát nechtěl. Chtěl rychle nový den a nemyslet už na ten sen. Měl přece Lísečku a žížalu Hermanu, která ho sice občas zlobila, ale stejně byl rád, že ji na zahradě má. Nikoho jiného už nepotřeboval.
A navíc se v zahradě občas vyskytnou zajímaví hosti, jako to mělo být zrovna dnešní den.
Celá zahrada dnes netrpělivě očekávala návštěvu brouka Tydlína, který byl vlastně správcem zahrady. Přicházel vždycky na konci podzimu a dělal spolu s mšicí Bulkou inventuru a kontrolu připravenosti na zimu. Všichni se na něj těšili a zároveň měli strach. Těšili se, že konečně uvidí Bulčin nový účes a Tydlínovo nové autíčko a báli se zda jsou dobře na kontrolu připraveni. Jenom jeden se nebál, malý Brokol. Věděl, že má všechno v pořádku až na....
Až na hrozny. Těch se bohužel přes léto urodilo málo. A zrovna hrozny měl Tydlín nejraději, proto se obával jeho reakce. Ale tak ho napadlo, zajít za svou starou známou vílou Lísečkou. Protože by ho mohla naučit nějakým kouzlům. Přece jen byla už zkušená a byla to víla v letech, měla už kus života za sebou, tak si říkal, že za zkoušku nic nedá. A jak si řekl, tak učinil. Oblékl se, a vydal se za vílou. Když přišel před dveře jejího domečku, chvíli nervózně postával a přešlapoval, nakonec však zaťukal. Z dálky se ozvalo: dále... A tak Brokol vešel. Víla ho přivítala pozdravem a otázkou: co Tě ke mě přivádí. Brokol nechtěl hnedka říkat, že má takový problém a že by potřeboval naučit nějaké to kouzlo, tak se rozhodl, že se jí zatím zeptá jak se má A tak se jí zeptal. Víla ovšem vycítila, že Brokol jen tak nepřišel a tak na něj naléhala, copak se děje, jestli nemá nějaký problém....Brokol vrtěl pořád hlavou, ale po chvíli mu to nedalo a řekl jí, že měl malou úrodu hroznů, že to Tydlínovi nebude stačit a že by potřeboval naučit kouzlo, jak na to. Jestli by nebyla tak hodná a nějak mu nepomohla. Víla byla moc hodná a proto neváhala koukla na hodinky, zjistila že zbývájí 3 hodiny do Tydlínova příjezdu a začala hledat, v knize kouzel kouzlo pro zvětšení úrody. Netrvalo dlouho a už jej měla. Vše Brokolovi vysvětlila a řekla mu kdy to má přesně udělat a jak. Brokol si připadal jak velký čaroděj, když při pokusu, zda-li kouzlo funguje z jednoho jablka udělal dvě. A tak chvíli před Tydlínovým příjezdem promněnil jednu bednu hroznů na 6 beden. Bylo to pro něj neuvěřitelné. Ale samozřjmé bylo, že nebyl sobec, proto přišel za každým svým kamarádem a zjistil komu čeho kolik chybí. Když to pozjišťoval, tak vše doplnil. Akorát, když se vracel zpět domů přijel Tydlím...
Všichni Tydlína vítali jako nějakého krále, obdivovali Bulčin nový účes obarvený borůvkami a sbíhali se se všemi možnými pochutinami přímo doprostřed zahrady, zrovna blízko kupky listí, kterou si vybrala k noclehu ježčí rodinka. Byl podzim a Brokol věděl ze zeleninové školy, že na podzim se ježci ukládají k dlouhému spánku. Nedělal si tedy s ježky starosti a raději z povzdálí pozoroval Tydlínův údiv nad velikou úrodou...
Tydlín se oprevdu nestačil divit, jakou úrodu poskytla ta zpustlá zahrada těm několika obavatelům.Ochutnal z každého něco , něco mu zabalili s sebou . Bulka se něco napředváděla svého nového účesu a všichni ji obdivovali. To jí dělalo moc dobře. Po chvíli nasedli do Tydlínova auta a odjeli. Obyvatelé zahrady se s nimi srdečně rozloučili a zbytek své lehce nabyté úrody uschovali do spižírny. Malému Brokolovi ale stále vrtalo hlavou kouzlo, které ho naučila víla Lísečka. Věděl, že ho už nikdy nesmí použít, protože to není kouzlo, které mají umět skřítci. Rozhodl se, že vyhledá nějakého staršího skřítka od kterého se naučí jejich kouzla a nebo, že se vydá do kouzelné školy. Trochu se bál opustit svůj domeček v koruně brokolice a také své přátele ale asi mu nebude zbývat nic jiného. Řekl si: hajdy do postýlky, ráno bývá moudřejší večera a snad něco vymyslím...
Bylo ráno jako vymydlené, Brokol spěchal, protože už z dálky viděl, jak na paloučku u borůvčího keře, pavouček Konyáš natahuje sítě a rovná nitky vedoucí kamsi nahoru. "Můj ty světe" vykřikl Brokol, "tamhle je vzducholoď!"Pod utkanou vzducholodí byl papírový košíček, zrovna takový do jakého velci lidé dávají cukroví. Do košíčku pomalu nastupovali pasažeři. Tlustá housenka Majka se svými třemi dětmi, starý kovařík s velikou holí, několik mravenečků jedoucí do školy a nakonec se tam vyškrabal i náš Brokol. Rozhodl se totiž ráno, že do toho učení, na velikého kouzelníka přece jenom půjde. A teď tedy sedí v košíku pod vzducholodí a čeká na příhodný vítr...
Nečekal dlouho, za chvíli se zvedl vítr a pavouček Konyáš jen tak,tak nastoupil na poslední chvíli. Jaký by to vzalo konec, kdyby to nestihl, nechci ani domyslet. Vždyť on jediný je schopen kormidlovat tuto vzducholoď a opravit případné trhliny, které mohou vzniknout poryvy větru. Nejdříve museli doletět ke škole, kam mělo namířeno několik mravenečků, potom k nemocnici, kam pospíchal starý a nemocný kovařík. Nakonec vysadili housenku Majku s jejími dětmi, která pospíchala zařídit nějaké nákupy a musela se také stavit u doktora na očkování svých dětí. Posledním pasažérem byl Brokol. Když se ho Konyáš zeptal, kam má vlastně namířeno, Brokol nevěděl. "Víš, řekl, já ani nevím kam bych měl jít. Vím jen, že chci do učení kvůli kouzlům. Žádné neznám a skřítek bez kouzel, není k ničemu. Nevíš kde je nějaká kouzelnická škola?" Konyáš se zamyslel a nakonec Brokolovi poradil, že on sice o žádné škole neví ale určitě o ní bude vědět sova pálená, která má víc než sto let. Věděl, že takhle po ránu sedává na starém dubu a spí. Navrhl, že se u ní zastaví ale že budou muset vyvinout hodně úsilí, aby ji vzbudili. Jednak proto, že už je hluchá a také proto, že v noci loví a ráno je vyčerpaná......
Letěli tedy za sovou, na kraj malého lesíka. Brokol si cestu užíval, rozhlížel se všude okolo a vítr mu čechral vlasy.
Doletěli až ke stromu, na kterém obvykle sova sídlila, ale vítr byl nedostatečný a Konyáš řekl, že by stejně tak vysoko, kde sova sedí, nikdy nevyletěli. Brokol vystoupil a rozhlížel se, jestli neuvidí někoho, kdo by jim snad pomohl. Konyáš řekl, že na něj počká, ale že on zůstane u lodi a pohlídá ji....
Strom byl vysoký a měl dostatečně široký kmen. "Uf, to bude dřina dostat se za sovou" pomyslel si skřítek a pomaloučku začal stoupat nahoru . Vítr svištěl kolem něho, začali jej bolet nožky a zdálo se, že se na horu nevyškrábe. Najednou se pod ním zachvěla zem, tedy vlastně kmen. Přikrčil se a čekal co se bude dít. Kolem něj se přehnala veveřice Běla a za ní světe div se čtyři malá veverčata. Skřítek jen tak tak stačil uskočit, aby ho Běla nesmetla svým ocasem. Zato malá veverčátka si při splhání na strom hrála na honěnou a tak se mu podařilo chytit se jednoho vlajícího ohonu. Byl to rychlovýtah, než se brokol nadál byli nahoře. Před nimi se objevila...
...veliká větev.
Uf to byla ale práce, dostat se sem. Akdepak je asi sova?
Bolí mě tělíčko, copak jsem se tak natrápil zbytečně?
Unaveně se opřel o kmen stromu. Zavrtěl se, něco se mu nezdálo. Kmen byl nezvykle měkký. Co to? Odkdy jsou stromy měkoučké a teploučké? Kmen se pohnul. Skřítek se polekaně odtáhl a...a jéje, to nebyl kmen, skřítek byl opřený přímo o starou sovu. Spala přitisklá pevně ke stromu a s kmenem zcela splývala. Kdyby se o ni skřítek náhodou neopřel, nikdy by ji nenašel.
Sova Húlalka se zvolna protáhla a zatřepala křídly. Protože byl ještě den neměla moc dobrý zrak a tak se musela dlouho dívat, než Brokola uviděla. "Huuuhuhu, co se děje, mrňousku. Málem jsi mě shodil ! Dávej přece pozor! Huhuhuahu"
Brokol se ihned začal omlouvat a snažil se rozčílenou sovu Húlalku uklidnit.
"Milá, sovičko, já jsem tě přišel pozdravit a popřát ti hodně zdraví!" začal opatrně Brokol, aby získal čas a srovnal si své myšlenky. Húlalka zakoulela očima, protáhla své znehybnělé tělo a pak zvolna řekla: "Tak už to konečně vysyp, ty zelená nicko! Proč jsi vlastně přišel?"
"Víš, milá sovičko, "koktal nesměle vyděšený Brokol, "přišel jsem tě poprosit o radu. Říkají o tobě, že jsi moudrá, hodně pamatuješ a všechno víš. A já bych chtěl jít do kouzelnické školy naučit se kouzlům, bez kterých je každý skřítek ztracený. Nevěděla bys, kde taková škola je? " Sova zahoukala na znamení své důležitosti, zavrtěla se, protože jí polichotilo Brokolovo uznání i jeho rozpaky. "No milý skřítku, víš o takové škole jsem slyšela od své prabáby ale nevím jestli už nebyla zrušena. Ředitel té školy byl už pěkně starý netopýr a už tenkrát říkali, že je nemocný." Brokolovi po těchto slovech zajiskřila očka ale v zápětí smutně sklopil hlavu. Co když ta škola už opravdu neexistuje? Když sova viděla jak zesmutněl, pokusila se mu zvednout náladu. "Neboj se, snad ji přece jen nezrušili. Jenže je to daleko a sám tam nedojdeš. Zajdi za orlem bělohlavým, on by tam s tebou mohl zaletět. ..
Brokol sovičce poděkoval s hlubokou úklonou a seběhl kousek po větvičce. "Počkám si tady na veverčí výtah a sjedu dolů, možná by mě mohly vzít
s sebou i skokoletem na starý dub, který se kývá na orlí skále. Tam se pak starého orla zeptám, zda mě sveze. No, jo, ale co mu za to dám? Orlovi nebude stačit jenom poděkování" pomyslel si Brokol a netrpělivě čekal až se bude veverka s veverčaty vracet dolů.
Nečekal dlouho, už z dálky slyšel jak se malá veverčata handrkují. Když k němu doskákala celá rodinka, nesměle požádal starou veveřici Bělu, jestli by mu nepomohla dostat se na skalisko za orlem bělohlavým. "Myslíš za starým orlem Matějem?" zeptala se veveřice. "Ano, právě za ním se musím dostat a požádat ho, zda by se mnou nezaletěl do kouzelnické školy. Je prý to daleko a on zná cestu," odpověděl Brokol. "I to víš, že tě tam na ocásku zanesu. Nemám s tím problém. Musíme si přece pomáhat. Až z tebe bude jednou velký kouzelník, třeba zase pomůžeš ty nám." Běla zahnala svoji drobotinu domů a vydala se s Brokolem za orlem Matějem.....
Cesta se podobala tobogánu, nahoru, po kmeni, na větev, skok a zase dolů. Cestou Brokol zahlédl kdesi daleko svůj domeček a zastesklo se mu po měkké postýlce. Ale vzal si předsevzetí, cestu za Matějem, tak ji dodrží. Skřítkové umí držet dané slovo.
Trvalo to jen pár chvil a už se veverčata i se svou mámou prodírala zahradním porostem, maliním a slezinníkem. V dálce se rýsovala velká skála. Byl to jen velikánský kámen na vršku v rohu zahrady. Na něm v klidu a pokoji sedával starý moudrý orel Matěj při svých toulkách krajem. Z výšky pozoroval to hemžení a občas si také sedl na kámen , to když si potřeboval odpočinout, nebo trávil snědenou potravu. Brokol jej viděl už z dálky, viděly jej i veverky a zastavily se v běhu. "Dál už s tebou nejdeme" řekla Běla, "kdoví, zda nemá Matěj chuť na mladé veverčí! Buď opatrný a dobře pořiď! Až budeš tím čarodějem, vybereme si odměnu", dodala ještě veverka a zmizela potichu ve vysoké trávě.
Malý Brokol si musel dodávat stále odvahu, než přistoupil k Matějovi. Nevěděl jestli není hladový a bál se, že by ho mohl sezobnout jako malinu.Ale orel se právě vrátil z lovu a zažíval králíka, kterého ulovil. Byl ospalý ale Brokola si všiml. Hned na něj spustil proč ho ruší a co po něm chce. Brokol ze sebenesměle vysypal své přání a orel ožil." No to víš, že tě tam donesu na svých křídlech a rád. Mám tam spoustu přátel a rád se s nimi potkám. Moc dobře se znám s ředitelkou školy starou meluzínou Vandou.Znal jsem i starého netopýra Bartoloměje ale ten už není mezi živými. Teď tě zanesu domů a ráno pro tebe přiletím".
Brokol mu poděkoval a uvědomil si, že se ještě nerozloučil se všemi obyvateli zahrady. Honem zaběhl za vílou Lísečkou aby ji také poprosil jestli by mu nepohlídala jeho domeček. Měl strach, aby se mu do něho když tu nebude, nenastěhoval nějaký vetřelec. Potom ještě zašel za ježčí rodinkou, která už podřimovala, protože se chystala k zimnímu spánku. Rozkoučil se i s pavoučkem Konyášem a žížalou Hermanou. I slzička při loučení ukápla. Brzy ráno, malý Brokol vyskočil z postýlky ale byl jak polámaný. Všechno ho bolelo.Celou noc se mu totiž zdály ty nejdivočejší sny, stále se vrtěl a převracel. Měl cestovní horečku z toho, jak se v něm hádaly pocity.Bylo mu sice líto, že musí opustit své přátele ale také se těšil na nové zážitky v kouzelnické škole. Dal si do baťůžku pár kořínků sladkého dřeva, kousek hlávkového salátu a dva hrozny vína. To kdyby měl cestou hlad a žízeň. A v tom už orel Matěj klepe zobákem na okno. Je čas, vydat se na cestu....
Skřítek se chytil pérka na orlově velké noze, oběma rukama se pevně držel a dokonce zavřel oči, když Matěj zavolal "Pevně se drž pidižvíku, bude to let jaký jsi ještě nezažil, Raději oči ani neotevírej, ať se ti neudělá špatně!". Orel svým mohutným zobákem opatrně přihrnul svá pírka kolem skřítkovy drobounké postavičky. Pak už jen několik drobných poskoků, roztažení křídel, nabrání větru a už stoupali nad zahradu. Zakroužili naposled kolem dokola a pak již zamířili k černému lesu, který se rýsoval na obzoru. Skřítek netušil, kolik očí se tak brzy ráno dívalo k obloze a loučilo se se svým kamarádem. Všichni mu drželi palečky a už ode dneška se těšili na jeho návrat.
Pokračování příběhu pište do komentářů na http://yorga.blog.cz/0709/skritek-brokol
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama

Stazkyobrazky.wz.cz-obrázky od Vás pro Vás
Sisi